Historie

Letohrádek (Šlechtova Restaurace = Dolní Letohrádek) byl navržen jako dvoutraktová budova s převýšeným patrovým sálem ve středním dílu hlubšího předního traktu, protaženým do zadního traktu nižší grottou s fontánou. Jak postranní části předního traktu, tak zadní trakt byly pouze přízemní. Střední díl se sálem i grottou byl i na vnějšku zdůrazněn rizalitovým předstoupením, a to jak na severní průčelní straně, tak na jižní straně, obrácené do malého dvorka, vzniklého odkopáním stráně za letohrádkem. Podle dochovaných plánů /z nichž jeden by dokonce mohl pocházet z doby stavby, ostatní jsou z 1. čtvrtiny 18. století a byly nepochybně pořízeny jako jeho kopie k účelu stavebních úprav / měla mít grotta poněkud jinou formu, což se projevuje zejména v tom, že postranní niky byly drobnější. Zdá se tudíž, že v archívu Dvorního stavebního úřadu byla uložena neprovedená varianta novostavby letohrádku a že plán, podle něhož se stavěl, vzal během stavby za své.

Letohrádek, s jehož stavbou bylo započato v roce 1688 a který byl plně dokončen v roce 1693, byl – podle zachovaných pozdějších plánů, zachycujících hlavní průčelí – jakousi zmenšenou variantu Šternberského letohrádku v Tróji, navrženého architektem J. B. Matheym. Bývá také Matheymu přisuzován. Jeho spoluúčast není sice vyloučena, zdrobnělá kopie je však vcelku provedena dost naivně, takže autorem by mohl být docela dobře i tehdejší dvorní zednický mistr J. A. Cannevalle, který Matheyho i jeho architektury dobře znal a snad s ním spolupracoval už i před zahájením stavby hradní jízdárny v roce 1694. Proti přímé účasti Matheyho by mluvilo to, že jsa původním povoláním malířem, navrhoval veškeré detaily plastické ornamentální výzdoby, jak ve štuku, tak v kameni. Tato výzdoba se do dneška zachovala na průčelí hradní jízdárny a její pojetí se od pojetí plastické výzdoby dolního letohrádku v Oboře značně liší.

Stěny hlavního sálu letohrádku členily původně niky, a to dvojice v průčelní straněpo každé straně grotty a po jedné uprostřed kratších postranních stěn. Sál byl původně propojen s vedlejšími místnostmi po stranách dvojicemi dveřních otvorů. Přímé spojení s místnostmi v zadním traktu neexistovalo. Zachovalé plány z 1. čtvrtiny 18. století ukazují, že někdy před rokem 1725 byly vnitřní dveře na obou stranách zazděny a ponechány jen dveře při hlavním průčelí.

V roce 1726 se prováděly větší stavební úpravy, vyvolané zejména špatným stavem krovu a střechy. Obé bylo provedeno nově – krov navrhl a osadil slavný barokní tesařský mistr S. Lőffler. Současně bylo zřízeno točité schodiště po západní straně grotty. Jeho prostor byl oddělen z původně obdélné místnosti zadního traktu. Mezi schodištěm a vstupem ze dvora byla zřízena malá předsíňka. Ze zápisu v tzv. Wochanzettela (čtrnáctidenních výkazech stavebních prací) Dvorního stavebního úřadu vyplývá, že se stavěly na postranních křídlech také vikýře, které tam doposud nebyly. Je pravděpodobné, že tehdy vznikla i nástavba patra nad grottou, do níž ústí už zmíněné točité schodiště, ač ovšem není vyloučeno, že nějaký vikýř umožňující vstup na půdy zde byl už od počátku.

V dalším průběhu 18. století – až do 90. let – došlo k ještě jedné stavební změně. Ve dvorku byla k jeho západnímu nároží přistavěna malá kuchyňka s pecí, později zbořená. V roce 1792 se stavovský zemský výbor rozhodl, že v letohrádku uspořádá – v rámci korunovace Františka I. – lidovou slavnost. Podle plánů ing. J. Kautetzkého byl k letohrádku na západní straně přistavěn přízemní sál, provedený jen ze dřeva. V této souvislosti byly zřízeny na místě oken na západní straně postranní místnosti dveře. Současně byly znovuotevřeny oba vstupy ze sálu do postranních místností, zazděné před rokem 1726. Jinak nebyly provedeny žádné stavební úpravy.

Když bylo roku 1808 rozhodnuto, že „dolní letohrádek“, či „sálová budova“, jak se tehdy říkalo, bude věnována veřejnosti a adaptována na restauraci, byly podle návrhu tehdejšího stavovského architekta prof. Jiřího Fischera provedeny úpravy a opravy, k nimž se nám bohužel nezachovaly ani plány, ani podrobné rozpočty, zdá se však, že větší částku pohltily nezbytné opravy objektu, který značně utrpěl tím, že v něm nájemce Královské obory a Stromovky po několik let skladoval obilí a že se vlastní stavební činnost soustředila na výstavbu vedlejších objektů kuchyně a obydlí pro nájemce restaurace.

Letohrádek si zachoval svou původní vnější i vnitřní podobu až do roku 1855, kdy bylo rozhodnuto o jeho přestavbě a rozšíření o předloženou verandu s terasou. Vypracováním plánů byl pověřen prof. B. Grueber, který tehdy předložil několik variant, z nichž se bohužel žádná nezachovala. Této skutečně dost nešťastné přestavbě padlo za oběť především raně barokní členění vnějšku budovy, která dostala pozdně klasicistní, gotizující fasádu. Provedení bylo tak radikální, že byla odstraněna i původní kamenná okenní ostění a změněn tvar oken, která dostala z vnějšku segmentové záklenky. Zbytky původního členění se zachovaly jen na nádvorní straně, na rizalitu i na postranních křídlech, zejména ostění vstupu do dvora a ostění zazděného vstupu na opačné straně grotty. Okenní ostění byla však zřejmě rovněž vytrhána a nově vyzděna z cihel. Mimo přístavbu verandy byla provedena nástavba obou postranních křídel , která byla zvýšena dokonce o dvě patra. V hlavním sálu byly dvě niky v průčelní stěně zazděny, v dalších dvou proraženy dveře, přičemž však bylo původní architektonické rámování dílem zachováno. V postranních stěnách byly zazděny dvojice dveří a proraženy nové vstupy do bočních místností v původních nikách, opět s částečným zachováním raně barokního rámování a supraport. Na reliéfech v dolních polích supraport je patrný záměr přiblížit se poněkud raně barokní ornamentice groteskového typu, která však není v souhlasu se štukovou výzdobou klenby sálu, která má rysy daleko pokročilejší. Co se týká plochých reliéfů v horních polích supraport, je těžko o nich rozhodnout, z kterého období pocházejí.Tvar těchto polí se totiž nezměnil a že by původně nebyla vůbec zdobená, je málo pravděpodobné. Zdá se, že některé drobné úpravy zejména ve východní části dvorního traktu vznikly teprve dodatečně, po přestavbě z 50. let 19. století. Proražení dveří z grotty do prostoru schodiště souviselo nepochybně s její úpravou pro orchestr v roce 1857. Stejně tak působí novodobým dojmem přístavky postranních křídel ve dvorním traktu 1. patra.

Ze sklepů vyhloubených ve stráni za letohrádkem je jeden – žřejmě nejvýchodnější – staršího data, neboť je zakreslen už na plánech z roku 1792. Další dva, s lednicí v zadním dílu, byly vyhloubeny postupně v rámci klasicistních adaptací restaurace.